Monika Kofroňová

Patřím k těm šťastným lidem, kteří se díky sboru prozpívali dětstvím a pubertou až do dospělosti. Narodila jsem se v Pardubicích a když jsem po druhé třídě základky přestupovala na jazykovku, můj táta zjistil, že hudební výchovu na Koněvce učí jeho kamarádka a bývalá zpěvačka z jejich vojenské kapely. Navíc vedla dětský pěvecký sbor Skřivánek, takže o mém osudu bylo víceméně rozhodnuto. Díky úžasné, charismatické a temperamentní Janě Chmelařové jsem si sborové zpívání zamilovala a už mi to zůstalo.

Když jsme se spolužačkami povyrostly a blížila se maturita, s lehkostí jí vlastní nás přeřadila z kategorie „děti“ do kategorie „dospělí“ a pozvala na zpívání do Pardubického komorního sboru Cantus amici. Dodnes nezapomenu na ten pocit z první zkoušky, kdy jsme byly usazeny do přední řady a za námi nám na záda dýchala naše bývalá profesorka ruštiny. Ale první soustředění veškeré věkové i jiné rozdíly odválo a zpívání v komorňáku vedle slavných pardubických osobností z bývalého VUSu (Láďa Koudelka, manželé Batulkovi, Hana Kusá, a další) jsem si moc užívala. Pak jsem odešla studovat OPF v Karviné. V prvním ročníku jsem se ještě snažila dojíždět alespoň na soustředění, ale bylo to do budoucna nezvládnutelné…

Po promoci jsem se přestěhovala do Prahy, začala pracovat a neměla jsem čas ani energii hledat. Myslím, že v roce 98 jsem zkusila kontaktovat nějaký sbor, a dokonce jsem byla na jejich dvou nebo třech zkouškách. Ale neměla jsem šanci to časově zkombinovat s rodinou a prací. A čas strašně rychle utekl, můj život prošel mnoha změnami…a po skoro 12 letech odmlky přišla náhoda. Jsem na mateřské a sejdu se s kamarádkou z bývalé práce, t.č. taky na mateřské. Kolikrát jsme spolu obědvaly, kolikrát stály na chodbě a drbaly, ale o sboru ani zmínka! A najednou z ní vypadlo, že už musí spěchat, protože musí na zkoušku. Málem jsem omdlela, když to z ní vypadlo. A hlavně když mi řekla, že by bylo super, kdybych se chtěla na Vocalicu přijít podívat…

V úterý 31. října 2006 jsem byla poprvé na zkoušce. Splnil se mi sen, vrátila jsem se k nádhernému koníčku. Možná je to tím, že jsem starší, zralejší, a proto mám pocit, že si to opravdu užívám. Cením si mimo jiné i toho, že se v úterý setkávám s lidmi, kteří mají stejnou chuť vytvářet nějakou kulturní hodnotu, soustavně se připravovat a usilovně v kolektivu pracovat. A z toho přece vždycky musí zůstat něco dobrého.