Vendula Doležalová

Zpěv je pro mě důležitý už od útlého dětství. Už ve třech letech jsem byla schopná na sjezdovkách narazit do dřevěného plotu, protože jsem si zpívala a nevnímala jsem okolí. Jako maličká zlatovlasá holčička jsem si zpívala vždy a všude, uprostřed plné tramvaje (s oblibou texty jako “v tom pajzlu jsme v hajzlu” nebo “jsem skoro panic”) i doma. Naše to muselo hrozně vytáčet.

Bylo jasné, že tyhle mé zpívací sklony je nutné nějak korigovat, takže jsem v šesti letech nastoupila do jednoho známého pěveckého sboru, kde jsem strávila celý svůj mladý život. Jezdili jsme na turné po celém světě, vystupovali v televizi, natáčeli, koncertovali, bylo to super. Ke sboru jsem si ještě ve stejném věku přidala klavír a flétnu a spokojeně jsem týrala okolí svými pokusy o hudbu.

Ale ze sboru jsem vyrostla, na klavír přestal být čas (navíc se špatně stěhuje). Musela jsem začít chodit do práce a celá tahle sranda skončila.

O pár let (a o pár stížností manžela na mé neustálé zpívání ve sprše a neustálé stížnosti, kdy už dostanu ten klavír) později potkám Moniku v práci v koupelně, jak se čančá na nějakou večerní akci. Začala jsem vyzvídat a z ní vylezlo, že mají se sborem koncert. Nemohla jsem si nepostěžovat, jak mi chybí sbor, no a už mě lákala ať to s nimi zkusím.

Od té doby už se mě nezbavili 🙂