Petra Knytlová
Zpívat jsem začala na základce v dětském sboru, který čítal něco přes sto dětí. Ani náhodou jsme se všichni neznali, takže jsem byla jednou z davu, ale i to byl v naší nehudební rodině úspěch. Časem jsem postoupila do „komorního oddělení“, ve kterém nás bylo už jen něco kolem čtyřiceti, takže stále ještě dav, ale už jsme se alespoň znali jmény.
S Vocalicou zpívám od jejího počátku, ale udělala jsem si jednu velkou a jednu malou přestávku. Velká začala na podzim 2005, kdy se mi narodil syn. Nějak jsem si myslela, že to nepůjde se sborem dohromady. Na jaře 2007 mi duše našeho sboru Štěpánka zavolala, zda nechci zase chodit zpívat. Vůbec jsem nevěděla, jak mi to půjde po tak dlouhé přestávce, a měla jsem strach, abych to ostatním nekazila. Na první zkoušce mi Štěpánka řekla, že mi to určitě půjde a určitě to nikomu kazit nebudu, protože jsem zatím jediný soprán. Malá přestávka trvala jen tři týdny v listopadu 2008, kdy se mi narodil druhý syn. Ten se do září 2009 stal dalším členem sboru (a nebyl sám – s Karolínkou a Matějem zkoušky většinou projedli a prospali).
O to víc si teď zpívání zase užívám. A doufám, že si ho užívají i naši posluchači.
