Zuzana Chládková
Matně si pamatuji na své sborové začátky na základní škole, vyťukávání a vytleskávání rytmu a zpívání lidovek, ale tuším, že jsme se tenkrát nedostali ani k dvojhlasu. Na gymnáziu jsem se, nevím proč, přihlásila na výtvarnou výchovu, ale moje tehdejší spolužačka a nynější duše našeho sboru, Štěpánka, moc dobře věděla, že mě to ke zpěvu táhne. Proto mě nenápadně (ale s jasným úmyslem) pozvala na letní soustředění sboru, kde jsem si první rok převážně četla na pokoji, druhý rok se přesunula už do zkušebny a třetí rok začala pomalu, ale jistě zpívat s ostatními. To byl šok, když jsem měla poprvé zpívat druhý hlas a všude kolem mě se ozývaly úplně jiné melodie!
Členkou Vocalici jsem od jejího vzniku, s jednou malou pauzou v době, kdy už to vypadalo, že sbor skončí. Štěpánka to naštěstí nedopustila a sbor žije dál, i když nás neustále trápí nedostatek mužských hlasů. Situace je taková, že jsem se dobrovolně posunula v partituře o řádek níž a stala se součástí našeho speciálního ženského tenoru.
